9. března 2012

Holubí etudy

Jako pražské dítě se ve městě téměř všude setkávám s holuby. Ráda je pozoruju a mluvím na ně. Jsou legrační, jak ťapou po chodníku a hledají, co by kde zobli. Často odehrají nějakou vtipnou scénku. Je myslím docela objevné odložit na chvíli svoje zaujetí lidským světem a pozorovat něco tak přízemního (ve smyslu vertikálně), jako jsou holubi. A možná se jimi i fascinovat. A taky nemít strach, že budu trapný/trapná, nebo že je to dětinské, sedět někde na lavičce a komunikovat s holubem.
Jednou mě jeden holub moc pobavil, čekala jsem na přechodu přes silnici. Byla dlouho červená, na obou stranách stáli lidé, a mezi nimi holub. Stepoval tam na chodníku, až říkám, že tam přešlapuje jako kdyby čekal na zelenou, „Tak co je, už tu stojím pěkně dlouho a dost se u toho nudím.“ Najednou zelená, lidi z obou stran přecházejí, a spolu s nimi vykročí holub a suverénně šlape po přechodu. Zůstala jsem stát a sledovala ho; spořádaně přešel přechod, vystoupil na chodník, zastavil se a rozhlížel, kam teď. Nakonec si to namířil po ulici dál. Pár lidí si ho také všimlo, byla to moc hezká scénka, holub jde vedle lidí a lidé vedle holuba, všichni užíváme společně jednu cestu a dokážeme koexistovat – tedy existovat pospolu.

Přála bych si, abysme té koexistence alespoň do určité míry byli schopni. Už podruhé (musím se s radostí pochlubit!) se nám na autobusové zastávce blízko domu zabydlela holubí rodinka. Vystlali si větvičkami výklenek ve sloupu, nikomu tam nepřekáží, maminka sedí v hnízdě a táta hlídá o kousek výš. Minulý rok tam vychovali dvě holoubata, nejdřív to byli takoví holohlaví orlíci a pak zničehonic kluci nebo holky skoro stejně velcí jako máma, a pěkně ji tam vytlačovali. A před pár dny se nám tam uhnízdili znovu.
Pozorovala jsem holubí mámu dnes, když ke mně přišel starší pán a ptá se, „Taky se na ně díváte?“ „Jojo,“ a chystala jsem se říct něco jako že jsou moc šikovný. A pán pokračoval: „Je to hrozný, ty hnízda by se jim měly ničit, vždyť jich je tu hrozně moc, a tady přece sedět nesmějí.“ Aha. S pánem si tedy o holubech nepopovídáme. Potěšilo mě aspoň pomyšlení, že v naší zemi (ale jistě nejen zde) velká část lidí jenom reptá, že by se něco „mělo“, a sami s tím neudělají nic. A tak doufám, že pán dál zůstane jen u toho, že „by se holubi měli“ vyhánět, a nepůjde sám a nevyhodí holubí mámu i s vajíčky nebo s dětmi na zem a hnízdo do koše. Doufám, že zase budeme mít na zastávce autobusu dva malý holoubky :)

V časopise naší městské části jsem si pak dnes přečetla článek o zákazu krmení holubů. Píšou: „Holubi, holubi a zase holubi. Jakoby se jen vyslovením toho slova jejich počet zvyšoval. Je jich spousta, a to je problém. Způsobují alergie, šíří roztoče a hlavním problémem pro nás je jejich všudypřítomný trus... Ten může závažně poškodit naše zdraví a to, co dělá třeba s historickými památkami (…),“ atd. „K jejich snížení můžeme správným přístupem přispět my všichni. Třeba likvidací míst vhodných pro hnízdění holubů a umisťováním mechanických zábran.
Myslím, že obvinění z ohrožování lidského zdraví jsou přehnaná, minimálně v našem prostředí (holubi v Praze jsou od pohledu většinou zdraví, v porovnání s některými městy v jiných zemích, a i tam hádám nelze mluvit o nějakém veřejném nebezpečí). Zájmu o zachování historické hodnoty budov rozumím, věřím ale, že situace není taková, aby bylo nutno ji řešit radikálně. Holubi ve městě bydlí spolu s námi a s dalšími ptáky, myškami i potkany (jeden mi přeběhnul cestu u domu), pavouky, komáry, mouchami, psy, kočkami, zajíci i srnkami (dva posledně jmenováné taky občas u nás potkávám). Na nás je naučit se s nimi žít, a pokud se nám jejich přítomnost v konkrétním místě akutně nelíbí (např. průchody, podchody, mosty, pavlače... na sídlišti se toho pár najde), zabránit jim sedávat tam a respektovat, že si najdou místo jinde. Snahy zabíjet holuby, trávit je, ničit jim vajíčka a hnízda, štvát na ně dravce, a podobné, „abychom se jich zbavili“, mi přijdou zcela nemístné. Srovnatelné s případnými pokusy fyzicky likvidovat bezdomovce a kohokoli dalšího, kdo se nám vedle nás nelíbí. (Doufám, že jsem teď nějakému blbci neposkytla inspiraci.)

Před pár dny se mi dále poštěstila trochu kuriózní „záchrana“ holuba. Na Staroměstském náměstí v Praze jsem si všimla holuba, který měl na krku provlečenou uschlou kůrku z vydlabaného krajíce chleba, vypadalo to, jako by měl chomout. Asi někde holubi krajíc chleba našli, vyzobali vnitřek a nějak ve snaze uzobnout si krajíc nadhodili a jednomu se zachytil na krku. V horším případě ho nějaký blbec chytil a chleba mu na krk provléknul, aby to bylo vtipné, nevím. Každopádně už mu pod tím nerostlo peří a příjemné to určitě nebylo, při létání ani při chůzi. Chytit se jen tak nenechal, takže na řadu přišla svačina a získávání důvěry. Pochopitelně se k rozdávání chleba slétla celá smečka, a tedy jsem tam dřepěla, plazila se za holubem s kůrkou na krku a pomalu ho lákala na drobky, a manévrovala mezi několika dalšími, kteří se chtěli na záchraně přiživit. Vtipné na tom bylo, že ten den na onom místě postavili ceduli Zákaz krmení holubů pod pokutou. Také se po pár minutách zjevila policejní hlídka, díkybohu mě nepovažovali za rušitele pořádku, takže jsem mohla pokračovat. Po úspěšném směřování drobků k žádoucímu holubovi o mě začal jevit větší zájem, takže jsem k němu postupně přibližovala ruku a nabízela mu, aby mi z ruky zobnul. K jeho smůle byl přítomen otrlejší Pišta1, který mi bez ostychu uzobával z druhé ruky přímo z housky. Takže jsem střídavě nabízela holubovi s „chomoutem“ a krmila holuba u housky. Nakonec, celkem asi po půl hodině, se kýžený holub osmělil a vzal si drobek z ruky. Pak už byla důvěra navozena a po chvilce jsem na něj mohla sáhnout a kůrku rozlomit. Najednou byla celá kůra z krajíce na zemi a můj milý holoubek ochlebíčkovaný se zamíchal mezi ostatní, poznala jsem ho pak ještě jednou podle opelichaného pásku na krku. Už ale bylo vše hotovo, tak jsem jim všem nadrobila ještě porci housky a mizela odtamtud, protože se už slétali další a vypadalo to na nedovolené shromažďování. Doufám tedy, že se holoubkovi bez chleba na krku chodí i létá líp :)

Slet holubů, Amsterdam
1 podle písničky „Strašlivý kocour Fous / Pištu Fištu rád by kous'“; Pišta a Fišta = holubové, kocour Fous = náš kocour Elí. Vzniklo při provokativních promenádách holubů na našem balkóně, přes okno kocourem ostře sledovaných...

Žádné komentáře:

Okomentovat